Odsun Němců z Československa po druhé světové válce byl součástí řady odsunů a vyhnání Němců ze střední a východní Evropy během druhé světové války a po ní.

Během německé okupace Československa požadovaly české odbojové skupiny na základě nacistického teroru během okupace odsun Němců z Československa. Rozhodnutí o odsunu Němců přijala československá exilová vláda, která se od roku 1943 snažila získat pro tento návrh podporu spojenců,[1][2] konečné dohody o odsunu německého obyvatelstva však bylo dosaženo až 2. srpna 1945 na závěr Postupimské konference.

V měsících následujících po skončení války docházelo od května do srpna 1945 k "divokým" odsunům. Československý prezident Beneš 28. října 1945 vyzval ke "konečnému řešení německé otázky" (česky: konečné řešení německé otázky ), která měla být "vyřešena" odsunem etnických Němců z Československa.3 Odsuny byly prováděny na příkaz místních úřadů, většinou skupinami ozbrojených dobrovolníků. V některých případech však byl zahájen nebo prováděn za asistence pravidelné armády.[4] Několik tisíc lidí zemřelo násilnou smrtí během vyhánění a další zemřeli následkem hladu a nemocí. Vyhánění podle Postupimské konference probíhalo od 25. ledna 1946 do října téhož roku. Odhaduje se, že do americké zóny, která se měla stát Západním Německem, bylo deportováno 1,6 milionu etnických Němců. Do sovětské zóny (na území, které se mělo stát východním Německem) bylo deportováno odhadem 800 000 osob[5].
Odsun skončil v roce 1948, kdy v Československu zůstalo asi 160 000[6] až 250 000[7] etnických Němců. Po polovině 50. let 20. století bylo mnohým z nich umožněno emigrovat do Německa.

Následující skupiny etnických Němců nebyly odsunuty:

    antifašisté
    osoby důležité pro průmysl
    osoby provdané za etnické Čechy

Západoněmecká vláda v roce 1958 odhadla počet obětí na přibližně 270 000.[8] Tento údaj je od té doby uváděn v historické literatuře.[9] Nedávný výzkum společné německé a české komise historiků v roce 1995 zjistil, že dřívější demografické odhady 220 000 až 270 000 mrtvých jsou nadhodnocené a na základě chybných informací došel k závěru, že skutečný počet obětí činil nejméně 15 000 osob a že se může pohybovat maximálně do 30 000 mrtvých, pokud se předpokládá, že některá úmrtí nebyla nahlášena. Prohlášení Komise rovněž poukázalo na to, že německé záznamy uvádějí 18 889 potvrzených úmrtí včetně 3 411 sebevražd. České záznamy uváděly 22 247 úmrtí včetně 6 667 neobjasněných případů nebo sebevražd[10][11][12][13][14][15][16] Německá církevní pátrací služba byla schopna potvrdit úmrtí 14 215 osob během odsunu z Československa (6 316 násilných úmrtí, 6 989 v internačních táborech a 907 v SSSR jako nuceně nasazení)[17].

Charakter poválečného odsunu sudetských Němců je předmětem dlouhodobých diskusí mezi Němci, Čechy a Slováky. V roce 1991 se prezident Václav Havel jménem svého národa omluvil za masakry Němců během odsunu a dokonce navrhl, aby bývalí obyvatelé Sudet mohli požádat o české občanství a získat zpět svůj ztracený majetek [cit. v pozn. překl.] Česká vláda však Havlův návrh nikdy nerealizovala. Výbor OSN pro lidská práva vydal rozhodnutí ve třech případech týkajících se sudetských Němců (Des Fours Walderode proti České republice; Petzoldová proti České republice; Czernin proti České republice), v nichž bylo konstatováno porušení článků 26 a 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a České republice bylo nařízeno vrátit majetek oprávněným vlastníkům. Od roku 2010 nebyla stanoviska Výboru realizována (Jakob Th. Möller, Judikatura Výboru OSN pro lidská práva, N.P.Engel Verlag, Kehl am Rhein 2009).   

Role československé armády

Generál Zdeněk Novák, náčelník pražského vojenského velitelství "Alex", vydal rozkaz k "odsunu všech Němců z území v historických hranicích".

Brožura vydaná 5. června s názvem "Desatero pro československé vojáky v pohraničí" nařizovala vojákům, že "Němci zůstali našimi nesmiřitelnými nepřáteli. Nepřestávejte Němce nenávidět... Chovejte se k Němcům jako vítězové... Chovejte se k Němcům tvrdě... Vinu za zločiny Němců nesou také německé ženy a Hitlerjugend. I s nimi jednejte nekompromisně[22].

Vládní nařízení z 15. června 1945 nařizovalo armádě provést opatření k zadržení nacistických zločinců a uskutečnit transfer německého obyvatelstva. Dne 27. července 1945 vydalo ministerstvo národní obrany tajný rozkaz, který nařizoval, aby byl transfer proveden v co největším rozsahu a co nejrychleji, aby byly západní mocnosti postaveny před hotovou věc. 27. července 1945 již britští a američtí představitelé vyzývali k jednání o termínech a způsobech, jakými má být transfer proveden[22]. Podle anglo-americké představy mělo přesídlení začít přibližně za pět let. Do té doby předpokládali pouze částečné, vnitřní přesuny německého obyvatelstva, které mělo být podrobeno nuceným pracím. civilní internovaní, kteří se dočkali odsunu, zaznamenali hrůzy měsíců a let pomalého hladovění a špatného zacházení v mnoha tisících místopřísežných prohlášeních. Spojenecké úřady[které?] v americké a britské zóně mohly vyšetřit několik případů, včetně nechvalně proslulého koncentračního tábora v Českých Budějovicích v jižních Čechách. Zástupce velitele tohoto tábora v letech 1945-6 Václav Hrneček později uprchl z Československa a přišel do Bavorska, kde ho poznali bývalí němečtí vězni tábora. Hrneček byl postaven před americký soud Vysoké spojenecké komise pro Německo, kterému předsedal soudce Leo M. Goodman. Soud založil osmiletý trest pro Hrnečka na zjištění, že budějovický tábor byl veden zločinným a krutým způsobem, že v něm sice nebyly plynové komory a systematické a organizované vyhlazování, ale že byl centrem sadismu, kde lidský život a lidská důstojnost neměly žádný význam[29]. Jedním z nejhorších táborů v poválečném Československu byl starý nacistický koncentrační tábor Terezín. 

Podmínky pod novou českou správou popisuje H. G. Adler, bývalý židovský vězeň, následovně: ... většinou šlo o děti a mladistvé, kteří byli zavřeni jen proto, že byli Němci. Jen proto, že byli Němci...? Tato věta zní až děsivě povědomě, jen slovo "Židé" bylo změněno na "Němci". [...] Lidé byli odporně krmeni a týráni a nebyli na tom o nic lépe, než na co byl člověk zvyklý z německých koncentračních táborů

Česká vláda nicméně vyjádřila lítost ve společném česko-německém prohlášení o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z roku 1997:

    III. Česká strana lituje, že násilným vyhnáním a nuceným přesídlením sudetských Němců z bývalého Československa po válce, jakož i vyvlastněním a zbavením občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a bezpráví nevinným lidem, a to i s ohledem na to, že vina byla přičítána kolektivně. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i tehdy existujícími právními normami, a dále lituje, že zákon č. 115 z 8. května 1946 umožnil považovat tyto excesy za protiprávní a že v důsledku toho nebyly tyto činy potrestány. 

Prevzato z webu   

https://military.wikia.org/wiki/Expulsion_of_Germans_from_Czechoslovakia#Massacres